Skupina

Můžete podpořit
  •   
  •  

Blázen

Je to neskutečné. Sedím u počítače a píši svojí první povídku. Pokud se tedy dá uvažovat, jestli to bude povídka. Určitě chci zanechat její charakteristiku ovšem nevím, jestli se mi to podaří do detailu. Vždy jsem chtěl napsat nějaké menší dílo a nejvíc budu vděčný, když podáte svojí reakci zde nebo na Facebooku v komentářích. Děkuji a přeji příjemné čtení.

Již další den sám sedím doma a dumám, co budu dělat. Vyjdu ze svého sevření nenávisti k lidem a vkročím do jejich světa a nebo budu stále uzavřen ve své kopce svých temných pocitů. Psal si do svého deníku Martin.
„Martine, pojď dolů“  se najednou z ničeho nic ozvalo. Neváhal a sešel jsem strmé schody do přízemí.
„Ano zlato, co si přeješ“ jsem se zeptal zamilovaným tónem. „Si pořád zavřený doma a mám o tebe strach“ pořád mi hustí do hlavy, že bych měl chodit ven. „Vždyť víš, že ty zpropadený lidi nemám rád“ odpověděl jsem jí už trošku naštvaně. „Když se jím budeš pořád stranit, tak je budeš nenávidět pořád“ ne nedalo mi to a musel jsem se jí zeptat. „A půjdeš se mnou.“ „Nemohu promiň musím tu poklidit a dovařit večeři“ takovou odpověď jsem určitě nečekal. „No nic, tak já se půjdu připravit na večeří budu snad doma.“
Popadl jsem kliku, a otevřel dveře, které vedou ven z domu. Už se stmívalo.
Vyšel jsem na kopec, kam chodím velice rád, protože tam nikdo nikdy nechodí a připadám si tam v bezpečí. Sleduji, jak pomalu zapadá slunce za horizont. Najednou mě někdo popadne za rameno.
„Ahoj kamaráde, jak se máš, rád tě znovu vidím“ je to můj bývalý kamarád Jirka, se kterým jsem strávil dětství. Nejdřív mám chuť odejít, ale řekl jsem si, že si s ním po dlouhé době pokecám. „Ale jde to a co ty, rád tě vidím“ odpověděl jsem mu, ale nemyslel jsem to doopravdy. „No já se mám dobře, dlouho jsem tě neviděl, co vlastně děláš“ nechtěl jsem mu říct, že cítím zlobu k lidem a že jimi opovrhuji. „Jsem programátor“ rychle jsem řeč  zametl do jiné uličky. „Víš jak, práce je hodně a mám málo času.“ „Jasně chápu tě.“ „Chtěl bys přijít dneska ke mně na párty? Za dvě hoďky to začíná“ chtěl jsem s plných plic mu říct, že na jeho párty mu z vysoka seru. Bohužel jsem i takový typ, že bych to někomu nedokázal říct do očí. „Víš ty co, tak jo.“ „Tak dobrá, já to musím jít připravit, tak zatím.“ „Jo zatím čau.“ Já jsem odešel chvilku po něm.
Hned, jak jsem přišel domů, překročím ten zpropadený prah, tak slyším z kuchyně. „To už si zase doma? To si se moc venku nezdržel“ říká směšným tónem. „Já ještě půjdu ven neboj“ snoubenka na mě nevěřícně civěla a kroutila hlavou. „Pozval mě Jirka ze základky na párty půjdeš se mnou“ chvilku přemýšlela, jestli má jít nebo ne, ale pak mi odpověděla. „Nepůjdu jsem dneska nějaká unavená“ v tu dobu jsem byl trošku naštvaný, ale po čase jsem rád, že se mnou nešla. „Tak tedy dobrá, já se jdu připravit.“
Čas na hodinách ukazuje 21:00 rychle si obleču kostkovanou košili a vyrážím na párty. „Sakra dneska je nějaká hustá tma, která by se snad dala krájet“ mumlám si pro sebe. Sto metrů od domu totiž nemáme žádná pouliční světla.“ Měl jsem divný pocit, že někdo nebo něco mě sleduje, a tak přidávám do kroku. Již vidím dům Jirky. Nevypadalo to, že se v tom domě odehrává párty. Dům vypadal dost strašidelně. Když se přibližuji, tak si všímám hlavně oken, kde na mě působí divné světlo, které vidím. Jak bych ho popsal, je takové červené, dost krvavé. No nic zazvoním. „Oni nemají zvonek? Kdo sakra v dnešní době nemá zvonek“ naštvaně si prskám do fousů. Tak třikrát zaklepu. Pomalu vidím, jak se začnou otevírat dveře. Strašně vržou. Měli by si je namazat. Za dveřmi stojí Jirka. „Tak si dorazil, to jsem rád.“ „Jasně dorazil.“ „Tak pojď dál.“ Moje chyba byla, že jsem do toho baráku vůbec lezl.
„Tady je nějaká párty“ pousmál jsem se. „No jasně, ale jiná než si myslíš“ Jirka se na mě přihlouple ušklíbl. „Teď tě seznámím s mými hosty“ všichni ti hosté vypadali strašně komicky. Vypadali, jako kdyby se zasekli ve čtyřicátých letech dvacátého století. „Ten v tom černém klobouku je Emil. Ta v těch červených kostkovaných šatech je Simona. A ten s tou dýmkou, to je Karel. Tak parto toto je Martin“ všichni se na mě podívali zvídavým pohledem. A pozdravili mě, já jim pozdrav opětoval. „Hele Martine, jak jsem říkal, že ta párty je jiná, tak tě příjemně překvapím, ale nejdřív nám musíš něco slíbit.“ Moje obočí vyskočilo nahoru. „No jasně o co jde?“  Nikomu nesmíš říct, že si tu byl a nesmíš se o nás nikdy zmínit.“ „Dobře.“ „No vidíš, ale má to ještě jeden háček“ říká chlápek v klobouku. „A jakej?“ „Musíme to ztvrdit“ pousmála se krásná Simona. Vytřeštil sem oči. „A čím? Né snad krví“ zarazil se mi dech. „Nebuďte hloupý pane, přeci smlouvou“ uf oddychl jsem si. „Já vám tu smlouvu přečtu vypadáte velice mile“ hnala se rychle ke stolu se smlouvami Simona.
Ve smlouvě stálo:

Zveme Vás do naší skupiny oddaných následovníků.
Musíte plnit tyto body:
Nesmět zranit člena skupiny,
ochraňovat členy skupiny,
neprozrazovat tajnosti skupiny,
neprozrazovat členy skupiny,
neprozradit sídlo skupiny,
následovat skupinu pořád.
Tyto body musíte splňovat. Pokud ne postihne Vás trest, který vybere skupina.

Podpis člena:………………………..


Hlavou mi proběhlo to je nějaká sekta nebo co? Pak jsem si řekl, že to je jedno a podepíšu to. Chlápek s dýmkou mi podal pero. Doopravdy to nebylo pero, ale brko nedělám si srandu. Musíte mi věřit doopravdický brko v 21. století. Namočil jsem ho do inkoustu a podepsal. Všichni začali tleskat. Nechápal jsem to. Nepobíral. „To musíme zapít“ Jirka přinesl pět starodávných skleniček. „Tady to je, jak v mauzoleum“ zavtipkoval jsem. Jirka mi podal sklenku. „Tak tedy ztvrzujeme nového člena naší skupiny. Vítej mezi námi“ loknul jsem to do sebe na ex. Bylo to moc hořký a bylo v tom něco trpkého. Všichni se na mě pousmáli a hodili to do sebe také. Z ničeho nic se mi začala motat hlava. Začal jsem vidět rozmazaně. „Copak Martine“ to je poslední věta, kterou jsem slyšel a pak nejednou tma.
Zdál se mi příšerný sen, s ním se tu nebudu zaobírat. A na konci snu najednou facka. Sedím připoutaný na židli. Okolo mne tma. Podle toho, co slyším okolo sebe, tak jsou se mnou všichni z té párty. „Co to děláte?! Vy mě chcete snad zabít?“ „Ale kdepak“ řekla Simona utěšujícím hlasem. „My tě chceme zasvětit“ dodal Jirka. „A do čeho proboha? A proč jsem přivázaný“ nechápal jsem a bál jsem se jako nikdy.  „Ničeho se neboj, je to moc složitý na pochopení a bojíme se, že by si utekl, proto jsi svázaný. Můžeme začít“ šťouchla Simona do Jirky. „Zapalte svíčky“ a nejednou je vidím. Všichni v dlouhých hnědých hábitech s kapucí přes hlavu. Koukám jen s otevřenou pusou okolo sebe. Na podlaze nakreslený pentagram. Na zdi visel kříž, ale nějak divně vzhůru nohama, ještě mi to nedávalo, žádný smysl. A najednou všichni začnou mluvit latinsky. Vím to protože jsem se jí učil na střední i vysoké. Vyvolávají Satana. „To si ze mě děláte prdel“ vyvolávali dál a nevšímali si mě. Najednou pentragram z ničeho nic na zemi začal hořet. Vedle mě stála židle, která se začala vznášet. Nedovedl jsem si představit, jak je to možné. A najednou přestanou mluvit. Ozve se příšerně hlubokým hlasem odnikud toto: „Grates ob sacrificulus“ (děkuji za konání obětí) a pentragram přestal hořet. Měl jsem husí kůži po celém těle. Lil ze mě pot, kterým bych se snad i utopil. „A toto je naše skupina jsem uctívači ďábla Martine. Už si v naší skupině a pokud tě bude naše skupina potřebovat, tak tě zavoláme a nezapomeň pokud porušíš naší smlouvu, tak tě bude čekat trest v podobě oběti. A nejenom tebe, ale i tvojí přítelkyni“ řekl dost výhružným hlasem Jirka. Co sem mohl taky dělat, jsem s partou magorů zavřený ve sklepě, a tak jsem musel souhlasit. „Dobře budu váš člen“ odpověděl jsem koktavě.
Již jsem dva roky členem satanské skupiny, nikomu jsem to nikdy neřekl až teprve vám. Provádíme lidské oběti pánovi podsvětí, aby se co nejdřív dostal k nám na zemi a nastolil pořádek. Vím, jak to zní dost vtipně, ale je to realita, se kterou se musím potýkat. Moje snoubenka nic neví, vlastně to nikdo neví. A nezapomínejte, hledáme oběti, aby si to nebyl právě ty. Nestojíme náhodou teď před vašim domem?

Zdroj obrázku: https://i.ytimg.com/vi/rAyPcEJEIGI/maxresdefault.jpg


Můžete podpořit
  •   
  •  

0 Replies to “Skupina”